Krycí list

Na srazu hovíků byla paní Otrubová, poradkyně chovu pro naši oblast a přinesla nám velmi důležitý dokument- krycí list(KL). Pro ty, co to neznají - pokud chci mít štěňata s PP, musím zažádat klub o KL, což je vpodstatě seznam tří psů vhodných pro nakrytí mojí feny. Takže máme úspěšně za sebou další krok ke štěňátkům. A musím říct, že mi potvrdili všechny psy, který jsme vybraly s Míšou Procházkovou - jsou to samí krasavci. Benuška už začíná hárat, tak počítám, že do 10 dnů už se za jedním z nich vypravíme. Teď se jen musím zodpovědně rozhodnout za kterým...

Sraz Hovawartů v Brně

Konečně jsme se dočkali hovawartí akce v Brně:-). Těšila jsem se celý měsíc a bylo vážně na co: sešlo se kolem 30 hovíků - většinou mlaďochů od úplných štěňátek do dvou let. Benča byla jedna z nejstarších, což nám vůbec nebránilo v tom abysme si bezvadně zacvičily (kromě toho nás pochválili, že je Beňule šikovná:-D) a taky jsme se dověděly něco málo o záchranářském výcviku a o tom, jak předvádět psa na výstavách (což bylo zajímavé, i když jinak nás ty výstavy moc neberou).
Akorát mě naštvali naši chlapi, kteří za prvé málo fotili a za druhé nevydrželi trochu ledovýho větru, takže jsme odjeli ještě před plánovaným zábavným závodem :-(. A to mě hodně mrzelo, protože Beňule je na takový skopičiny celkem šikovná a určitě by se úplně neztratila.

Bennie a kočky

Benča je naše jediné plánované zvíře. Kromě ní sdílí společný byt ještě dva kocouři - neplánovaní, ale chtění ;-). Tak se o nich taky pár slovy zmíním, aby se neurazili, že se všechno točí kolem psa.
Starší mourek Kukášek s vyrůstal zároveň s Benčou a ve svých "mladých" letech byli velcí kamarádi. Často nás bavili svým hraním na rváče, kocour kupodivu dokázal psa slušně uzemnit. V listopadu 06 do smečky přibyl černý tuláček Čertík - to jméno ho dokonale vystihuje. Nic mu není svaté a kazí nám morálku - hlavně co se týká kradení ze stolu (Kukáš byl tak vychovaný, že jsme nemuseli jídlo ani přikrývat, teď ho kvůli nenasytnýmu Čerťovi musíme přiklápět těžkými hrnci a občas i to je málo). Kromě toho je to expert na shazování věcí, šplhání po všem možném (i vánoční stromek dostal zabrat) a hlavně na mazlení (v tom má mourek trochu rezervy, teprv s černým zažila to, jak zpívá Hapka v jedné písničce: "kocour se schoulil na tvůj klín";->).
A jak s nimi vychází Benča? Je to už velká holka, takže se přece s nějakýma prckama nebude bavit. Rozhodně s nima teda nespí bok po boku v jednom pelíšku, ale spíš na ně dohlíží. Když si kocouři brousí drápy o křeslo, tak je jde zkontrolovat, případně jim dá výchovný lepanec tlapkou (žádný teror se ale nekoná). A přestože Beňule není závislá na jídle, jako jediná z rodiny dokázala Čertíka vycepovat natolik, že se její misce vyhýbá obloukem.

Když jsem hledala nějaký ilustrační fotečky, s hrůzou jsem zjistila, že všechny tři pohromadě nikde nemáme - nevydrží na místě. Takže vkládám alespoň takový výřez v pozadí s pejsanem, jako důkaz, že pes a dvě kočky spolu v pohodě můžou žít na 120 metrech čtverečních.

Společenský život psa:-) (a jeho paničky)

Bennie a prarodiče

Jednoznačně největší úspěch našeho pejsánka je to, že se do ní úplně zbláznili moji prarodiče - a to všichni čtyři. Přitom byli vždy velkými propagátory užitkových zvířat . Jejich motto co se týká zvířat bylo: co se nedá sníst, je k ničemu - upozorňuji, že naše rodina nepraktikuje asijskou psí kuchyni; případně prohlašovali, že psi a kočky jsou darmožrouti.

Pak jsem dotáhla domů kotě, za pár měsíců přibylo štěně a neotřesitelné názory našich drahých předků začaly pomalu utichat a teď se dostávají přesně na opačnou stranu. Nejenže se všichni s Benčou vítají dřív než s námi a předhánějí se v tom, kdo jí pod stolem nenápadně nacpe víc dobrot. Navíc si v současnosti jedni prarodiče osvojili kočku a druzí občas přikrmují toulavé psy ve vesnici. A to mi neříkejte, že Benča na tom nemá svou zásluhu!

Nahoře: Děda: "Benuško, já už nic nemám!"
Dole: Beňa "pomáhá" babičce vařit:-)...bacha ať něco neupadne!

Bennie a moje kámošky

Z mých nejbližších kamarádek nemá doma psa ani jedna, a většina z nich otevřeně straní kočkám (kromě Lucky - díky, Lukee!), všechny se musely smířit s tím, že Benča je prostě součást týmu.

Díky Benuščinýmu osobnímu kouzlu s tím naštěstí neměly problém a nakonec i ti největší strašpytli prohlásili, že Bennie je taková kočička a že s ní teda kamarádit budou;-). Takže nechybí na žádném pořádném výletu a když se zastavíme v nějaké té hospůdce, má vybrané chování.

Nahoře: Já a Rosalie na přehradě
Dole: Martička a Lukee na Pálavě

Míša a Athos...aneb hovawarti v Brně

Donedávna jsem měla pocit, že Brno je bašta hovíků bez papírů. Na cvičáku i ve Slatině jsem jich poznala asi 7 a všichni jsou moc fajn. Ale stejně mě potěšilo, když jsem potkala Míšu a jednoho z jejích sympaťáků, obrovskýho Athose z Faustova domu. Míša je velká pejskařka, doma má ještě hovíka Arta, mrňavou šeltii a štěně ruskýho teriéra (netuším, jak tahle rasa vypadá). Kromě ní známe ještě míšinu tetu- paní Peřinovou, která mi od začátku s chovem psa hodně pomáhá. Má stanici Zlaté oko a patří jí čtyři bezva hovíci Boogie, Brona, Cid a Ajax.

Na sněhu

Letošní zima se v Brně zatím moc nepředvedla. Letošní vrchol byl koncem ledna, kdy nám napadlo tak deset cm sněhu, který vy držel závratné tři dny:-). Okamžitě jsem zavřela knížky s učením a naordinovala jsem sobě i pejsanovi denně 2 hoďky na čerstvém vzduchu.

Pořádně jsme to s Beňou na sněhu roztočily! Ale musím uznat, že zachytit psa v pohybu je pro jednoho člověka celkem náročný úkol.

Bonnie z Pískových dolů - převážně nevážně:-)

Výběr štěněte

V den mých narozenin se naše rodinka vypravila na brněnské výstaviště, byl Intercanis, takže spousta psů a hovíků na jednom místě a tam jsem se přímo informovali na štěňata. Moje malá Beňule se narodila dva dny poté – její majitele jsme kontaktovali v momentě, kdy přicházela na svět:-). O dva týdny později, jsme se všichni jeli podívat – u Pechů na zahradě jsme se poprvé seznámili s pyšnou mámou Happynou (čili Happy Gasko Prim) a jejíma desíti ukňouranýma válečkama...ten s růžovou mašličkou měl být náš:-) . Vybrali jsme pro něj jméno Bennie, ale do plemenné knihy se vloudila chybička, takže oficiálně máme Bonnii z Pískových dolů.

Naše začátky

Dne 17. srpna 2003 jsme slavnostně vyrazili do Raškovic pod Lysou horou, a tentokrát jsme se nevraceli s prázdnou. Z Bennie se mezitím stal malej medvídek. Cestou v autě ani nekňučela, byla celá vyjevená co se to děje (zato náš mrňavej kocourek, kterej jel pro Benuchu s náma, byl z toho podivného stvoření hrůzou bez sebe). Teprve u nás na zahradě se nám podařilo s tím malým huňatým stěňátkem navázat kontakt – konečně začala vrtět ocáskem, olízala nám obličeje a nám došlo, že jsme pejskaři.

Začalo asi měsíční šílenství kolem psího mimina, který pořád spalo, ale jakmile se vzbudilo, tak se počůralo, chvilku si hrálo (což znamená, že kousalo těma svýma ostrýma zoubkama – mě nebo kocourka), pak se zase svalilo a usnulo jak špalek. Myslím, že normální lidi kolem štěňat naskáčou mnohem míň než já, teď už bych to tak nepřeháněla, ale tenkrát jsem fakt ten měsíc skoro nešla z domu – ještě štěstí, že začala škola:-).

Výchova

Co se týká výchovy, pochopitelně každý člen rodiny přišel se svou troškou do mlýna . Každý výchovný postup na který jsme narazili studováním odborné literatury, internetu i z rad výcvikářů nebo jiných šťastných majitelů pejsků, jsme honem zkoušeli na naší Bennii (jojo, prostě amatéři :-p). Naštěstí je to inteligentní zvíře, takže se nezbláznila a celkem s přehledem všechno zvládala. Tím, že žije v bytě a je s námi neustále v kontaktu, rozumí povelům vyjádřeným na deset způsobů (i když je to chyba a rodina by se v povelech měla sjednotit. Ale vysvětlete to prarodičům a mamce!).

Teď už je Beňule velká holka. Věrně nás doprovází na výletech a dokonce toleruje veškerý blbosti, který si na ni vymyslí můj brácha. Je to prostě parťačka do každýho počasí.

Na cvičák chodíme už třetím rokem. Beňuli to strašně baví - hlavně chození po kladině, houpačka a probíhání tunelem. Navíc je to chvíle, kdy se věnujeme vážně jen jí (s chozením na cvičák se střídám s bráchou a taťkou). Chodí krásně u nohy, slušně aportuje a na odložení je prostě mistr (vydrží ležet snad deset minut bez hnutí ;-p).

V březnu se konečně chystáme na zkoušky, už je měla mít dávno, ale tři lidi se prostě nemůžou domluvit co, kdy a jak. Je to ostuda.

Jak jsme začli pejskařit

Poté co jsem odmaturovala a přestěhovali jsme se z paneláku do domku se zahradou, konečně jsem si mohla splnit své do té doby celoživotní přání – pejska!

Pes s PP

Osobně jsem nejdřív pomýšlela na osvojení nějakého voříška z útulku, ale pak se do toho vložil taťka a řekl, že když psa, tak pořádnýho:-). A s „papírama“! Do té doby jsem si myslela, že majitelé psa s průkazem původu jsou nějaká podivná sekta, kteří se scházejí na výstavách a chlubí se svými načesanými miláčky. Takže pomyšlení, že budu mít psa s PP mě ze začátku docela pobavilo.

Dnes si myslím, že když chce někdo psa bez PP, ať si vezme pořádnýho křížence- ti bývají zdraví a fajn. Ale pokud už chcete čistokrevnýho psa – čili máte určité nároky na vzhled a povahu, berte psa s průkazem původu. Znamená to, že kupujete psa, který vznikl z nepříbuzenského spojení, a jeho rodiče odpovídají požadavkům na to, jak má správný pes toho plemene vypadat. Například u hovawartů se hlídá dysplazie kyčelního kloubu – pokud má pes vyšší dysplazii, kulhá a zhoršuje se to do té míry, že může přestat chodit úplně. Taky se hlídá barva – hovíci by neměli mít moc bílých znaků. Navíc je třeba zakázané spojení dvou plavých jedinců (stěňata mohou být příliš světlá)....a to zdaleka není vše, ale o tom už je více napsáno jinde-například na oficiálních stránkách klubu. No, zkrátka u „papírových“ se hlídá spousta věcí, proto, aby se rodila kvalitní a zdravá štěňata. Kromě toho pes s PP může na výstavy – není to žádná povinnost, ale člověk nikdy neví, co ho začne bavit. Někteří lidi z toho mají celkem fajn koníčka:-).

Jaké plemeno?

Výběr plemene nám zabral asi měsíc. Chtěla jsem borderku nebo šeltii (menší, chytrej, zábavnej pes). Taťkovy představy byly přesně opačný, byl by nejšťastnější, kdyby nám na zahradě pobíhal německý ovčák, kavkazan nebo podobný „medvědobijec“ (ostřejší hlídač).

Jakmile jsme objevili hovawarty, bylo jasné, že tohle je pravé plemeno pro nás.

Ostražitý, ale ovladatelný pes, který nezkazí žádnou srandu, má trpělivost, a zároveň používá mozek, takže neskočí z okna, kdybych mu to přikázala (no, to bych samozřejmě neudělala, ale když ze mě sem tam vylítne nějaký nesmyslný povel, Benucha na mě koukne s výrazem „to jako myslíš vážně?“ ).

A kromě toho, hovíci jsou neskutečně krásní psi, za kterýma se lidi na ulici otáčejí:-).